Nikdo tenkrát asi ani nevěděl, kde se narodil a kde měl být vlastně doma. Objevil se nedaleko odtud na ulici jako maličké kotě a hned se stal miláčkem všech kolem. Krásně zbarvený mourek dostal jméno Macík a záhy i přezdívku Čičik. Ještě jako nezkušený a důvěřivý špuntík vyběhl na ulici, kde ho srazilo auto. Tehdy začal první boj o jeho život. Ležel přes týden na dece ve skleníku, nemohl se pořádně hýbat a špatně jedl. Tehdy byl v této ordinaci zachráněný poprvé.
Uzdravil se bez následků a dorostl. Nikdy však nebyl veliký, naopak. Většinou měl kolem tří kilogramů. Když tu a tam před zimou přibral, jeho hmotnost nebyla ani čtyři kilogramy. Do svých čtyř let i tak vedle narostlých kocourů stejně úspěšně proháněl všechny kočky v protivínských zahradách. Doba, kdy se z cest vracíval, se však stále prodlužovala. Z poslední štrapáce přišel téměř po týdnu a byl na tom hodně špatně.
Vysílený, unavený a hladový. Tehdy záhy dostal nemoc, po které i silní kocouři velice často pojdou. Po velmi intenzivním léčení byl zachráněný podruhé.
Od té doby uplynulo přes 12 let. Po celý čas běhal Čičik ve třech sousedících zahradách, které před ostatními kocoury hlídal. Z prvních bitev měl ještě jako dorůstající junior natržené levé ucho, které mu už nikdy nesrostlo. Přesto se dál statečně pouštěl do soubojů i s kocoury, kteří byli dvakrát tak velcí a také mívali více než dvojnásobnou hmotnost.
Všechny je porážel a vyháněl za ploty. Všechny své největší soupeře také přežil. Když byl starší, krotil mladší zvednutím přední packy. To stačilo, aby se neposlušný soupeř položil na znamení pokory na zem. Čičik pak důstojně zvolna odkráčel. Sám nikdy na zemi v pokoře neležel, to k vidění nebylo.
Byl i hodně mazaný. Jednou se na zahradě objevil malý, ale hodně ostrý knírač. Prohnal hned tři jiné kocoury a dva z nich v sousední zahradě zahnal na stromy až do koruny. Naštěstí žádného nedohonil. Čičik nerovné souboje sledoval ze své vyvýšené pozorovatelny, kam se předtím s velikým nadhledem uklidil.
Jediný nebyl na úprku, nenechal se nachytat. Hlasitě štěkající a sprintující knírač o něm ani nevěděl. Když byl pes pryč, slezl Čičik spokojeně dolů, při procházce zkontroloval rajon a vyhlásil pokračování své vlády.
Narodil se na jaře v roce 1999 a dožil se 7. ledna roku 2016. Téměř sedmnáct let byl oblíbencem všech, které dobře znal a od kterých se nechal pohladit i chovat. I v tom byl nedostižným šampionem. Na klíně uměl jako mazel trávit celé večery. Pokaždé hlasitě předl a někdy i spokojeně usnul a pospal. Koho neznal, od toho se však ani pohladit nenechal.
Čičik byl veliký kamarád dobrých lidí. Udata s obrovským srdcem, statečný rek, který se ničeho nebál. Nebyl příliš vybíravý v jídle a vážil si celý život lidské péče. Jen těžko ho někdo nahradí. I když v mládí odcházel, pokaždé se vrátil. Vždy věděl, kde je doma. Určitě se vrátil i po posledním odchodu a je stále s námi.
Michal Cirmaciu
Poznámka: Článek je poděkováním paní doktorce Bohumile Smolíkové za to, že se o Čičika po celý jeho život starala. Jen díky její péči zde mohl být tak dlouho.